I.
Propadám se níž a níž...
a ty nad mou mrtvolou bdíš.
V dramatickém dění,
kdy smích se na slzy mění.
II.
Ty jedinej, ve mě dokážeš probudit beznaděj.
Ty jedinej, máš v mém příběhu malý děj.
Doteď jsi se schovával za trapných kladným hrdinou.
Teď však máš roli vzdáleně jinou.
Hraješ si tu na hajzla,
chceš zastínit to, že já jsem zlá!
Myšlenkama se tu utrápím,
ty mě na dně krabice utápíš.
Už nikdy bych nesvedla nemít naději tě mít
Má role by popelem lehla,
už nikdy bych neměla možnost žít.
Doslov: Když jsem napsala II., kterou jsem napsala jako první, byla jsem fakt ráda, II. se mi moc líbila. Nyní jsem to značně zkrátila pro značnou trapnost, která stejně neopadla..


